Bílá růže...

25. ledna 2007 v 13:04 | Boruwka |  Smrt
Na mramorovém náhrobním kameni leží bílá růže. Růže pro ni. Pro tu co nikdy nezemře. Ona žije v srdcích tolika lidí. Ona byla tou, kdo jim dal tu sílu žít……………

V ten den byla tak krásná. Dlouhé světlé vlasy se jí kroutily po zádech v roztomilých prstýncích. Modré oči jí zářily štěstím. Roztomilé zelené šaty se spoustou bílých kopretin daly vyniknout její ženské postavě. Byla prostě nádherná. Čekala na něj s tou nejkrásnější zprávou. On měl pro ni také jednu a když jim měly obě ty zprávy změnit život, byla každá jiná. Jedna krásná a druhá děsivá. Přišel k ní a uchopil její ruce. Dlouho se jí díval do očí a nevěděl jak začít. Ona byla tak šťastná, jiskřičky v očích jí zářily jako malé drahokamy. Dlouho sbíral sílu, než jí to mohl říct a snad proto ho předběhla. "Budeme mít miminko, miláčku." Očekávala jeho reakci. Nejspíš stejnou jako byla ta její, když to zjistila. On ale plakal. Ne snad štěstím. Tohle byl zoufalý pláč, beznadějný a teskný. Nechápala, co se děje. "Já umírám……" Na víc neměl sílu. Její oči se zalily slzami a srdce jakoby přestalo bít. Ostrý ledový nůž jí projel hrudí a zasáhl jí přímo do srdce. "Co to povídáš?" Nevěřícně se dovolávala vysvětlení. Mlčel. "Co to sakra říkáš?" Plakala. Její oči už nezářily jen se topily v proudech slz. "Našli mi nádor na mozku, operace by byla až moc náročná." Sklopil hlavu smířen se svým osudem. Jak jí ale může nechat samotnou s jejich dítětem? Běželo mu tolik myšlenek hlavou a všechny patřily jí.

Srdce jí drásalo pomyšlení, že ho ztratí. "Neboj, miláčku, my všechno zvládnem, všechno bude dobré." Přivinula ho k sobě jako malé dítě a konejšila ho několik hodin, nedbaje své vlastní bolesti.

Jak se ona zakulacovala, on hubnul. Každý den žili tak, jako by měl být jejich poslední. Rodina, přátelé všichni ji obdivovali. Ona na sobě nedala znát strach, smutek, únavu ani bolest. Žila pro něj a on pro ni a společně žili pro to nenarozené dítě.

Drží ho za ruku a dívá se mu do očí. Dává mu tak sílu a odvahu. "Neboj se, miláčku, všechno dopadne dobře. Já budu vždycky s tebou. Jen mi musíš slíbit, že kdyby se mi cokoli stalo, postaráš se o naše miminko." Hlas se jí třásl jako osika, ale přesto působila jako ten nejstatečnější člověk na světě. "Slibuju………. Miluji Tě." Stačil jí ještě říct a pak už ho vytrhli z její přítomnosti. Dveře operačního sálu se zavřely a ona zůstala stát na chodbě sama. Tolik myšlenek by se jí mohlo honit hlavou, ona měla však jen jednu jedinou. Musí žít!!!!

Ostrá bolest jí donutila k výkřiku. A znovu. Přiběhla sestra a posadila ji na vozík. "Musíme si pospíšit, miminko se narodí už teď." Vezla Jí na porodní sál. Měla takový strach o Něj a o miminko, které se už mělo narodit. Myslela na ně dva a na to, že snad budou tři. "Tlačte, maminko." Volal na ní lékař. Z posledních sil zatlačila……… "Je to holčička." Řekla sestra a podala jí miminko. "Adélko," usmála se na svoje miminko. Cítila se tolik slabá. "Sestro, prosím Vás. Řekněte mému příteli, že ho miluju." Sestra přikývla. "I tebe miluju, moje holčičko, a pořád budu s tebou." Podala miminko sestře a ta ho odnesla pediatrovi. Když se vrátila, našla jí, jak spí, ale nespala. Zemřela. Snad ten těžký porod nebo proč asi? Nikdo v tu chvíli nevěděl.

Když se probudil z narkózy a věděl, že bude žít, byl tak šťastný. Pak ale přišel lékař s tou smutnou novinou. "Máte dceru, ale bohužel vaše přítelkyně zemřela." A on plakal. Plakal jako malé dítě a nechtěl uvěřit tomu, že ona už není. Žil ale pro svou dceru.

"Tady je, miláčku. Naše dcera." Říkal to pyšně a zároveň mu to rvalo srdce. Ona už si jí nikdy nepochová. Nikdy jí nepohladí, nepolíbí, nebude jí moct chránit před okolním světem. On ale ví, že to tak muselo být. On bude žít pro jejich dceru a pro ni. Pro tu, která ho v nejtěžších chvílích neopustila. Rozdělil je až osud.

Bílá růže leží na mramorové desce a vítr si s ní pohrává. Tam leží ta, co uměla rozdávat sílu. Ta, co jí rozdala všem, až sama neměla sílu žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PoZoR.draciceeee PoZoR.draciceeee | E-mail | Web | 25. ledna 2007 v 13:11 | Reagovat

Že to není pravda?!!!....že si to někdo vymyslel?!!!....já se při tom až rozbrečela....Kdyby se to stalo mě a mýmu miláčkovi......................................................... :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama