Rány osudu

25. ledna 2007 v 12:25 | Boruwka |  Smrt
Stál na mostě a snažil se dohlédnout na dno propasti. Kolem něj byla černočerná tma. Nesvítil měsíc, nesvítily hvězdy…ještě aby začalo pršet a bude to dokonalé, pomyslel si. V dálce se zahřmělo. Vítr profukoval kolem a pohrával si s jeho blonďatými vlasy.
Stál tady už pěkně dlouho. Zima mu pronikala až do morku kostí, cvakal zuby. Ale neřešil to. Byl duchem nepřítomný.
Nikdy by si nepomyslel, že se to stane. Že bude na mostě přemýšlet o smrti. Jenže JÍ ztratil. Bez ní nemá smysl žít. K čemu mu je život, když se ráno neprobouzí vedle ní? Když nevidí její usměvavé oči, necítí její polibky? K ničemu.
Po tváři mu začaly stékat slzy.
****
"Už ti zase není dobře?"
"Mám jen chřipku, to nic není."
"Ne, odvezu tě do nemocnice. Na chřipku to trvá moc dlouho…"
"Dobře."
****
Sakra! Kdyby ji přemluvil dřív! Kdyby se nenechal ukolébat uklidňováním! Měl se o ni postarat!
****
"Lásko, jak ti je?" (Píp… píp… píp… píp… píp… píp… píp… píp…) Stál nad nemocničním lůžkem a hladil ji po ruce. Její pokožka byla tak nepřirozeně bledá! Skoro průhledná. Kde skončilo to roztomilé opálení?
"Já vím, že jsem ti řekla, že mi nic není. Omlouvám se." Z očí se jí začaly kutálet slzy. (Píp… píp… píp… píp… píp… píp…)
"Neomlouvej se mi, ty za nic nemůžeš. Neboj se, brzy se uzdravíš, vrátíme se domů." I jemu do očí vstupovaly slzy. Ne, musí být silný. Pro ni…
****
Klouby na zábradlí mu zbělely. Tak skočím, no a co? Zatím to má samé výhody…poletím jako pták. Jak dlouho? Tři vteřiny? Nebo pět? A pak se znovu shledáme.
****
"Pane doktore, jak na tom dneska je?"
"Obávám se, že už jí moc času nezbývá. Ale možná bychom mohli její život prodloužit…."
"Řekněte, jak?"
"Nezáleží to jen na vás, musí se rozhodnout hlavně ona."
****
Proč? Bože proč to muselo potkat zrovna jí?! Byla mladá, milá, hodná…nikdy nikomu neublížila! Život je tak nespravedlivý!
Ne, Bůh neexistuje! Kdyby byl, zachránil by ji! Tohle by přece nedopustil!!
****
"Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi neřekla, že čekáš miminko?!" nekřičel….snažil se nekřičet. Tak rád by byl otcem! "Nestihla jsem to…já, já chtěla jsem, ale…"
"Nic už neříkej, Lásko moje. Miluju tě, slyšíš? Miluju…" (Píp… píp… píp… píp… píp… píp… píp…)
****
Nevyčítá jí to, nevyčítá jí nic. Rozhodla se sama. O měsíc dýl nebo dřív…myslela na jejich děťátko. Nezabila ho, nedovolila to. A on nelitoval. Nakonec byl rád, nesmířil by se s tím, že by měli zabít dítě, aby ona žila o pár dní déle…Miloval je, obě. Narodila by se jim holčička. Prostě nemohl chtít, aby se jí vzdala...
****
"Vezmi mě domů…prosím. Nechci tady umřít. Ne v nemocnici. Prosím, vezmi mě domů!" držela ho za ruku. Stisk měla překvapivě silný. Nedalo se jí odmítnout. Ještě ten den byli doma.
****
Do očí se mu nahrnul nový příval slz. Byla tak statečná! Jeho statečná Láska. Nikdy se nezmínila o přicházejícím konci. Za ten týden se nasmáli snad nejvíc v životě. Splnili si všechna svoje velká přání. Dokonce skákali i s padákem.
Každý den na ní však bylo vidět, že boj s nemocí prohrává víc a víc. Věděli oba, že se blíží konec. Ale nemluvili o tom.
****
"Miluju tě, slyšíš mě?" šeptal jí do ucha a statečně snášel její stisk. Držela se ho jako záchranné bóje. Jediné obrany před smrtí. (Píp… píp… píp… píp… píp… píp… píp…)
"Já tě taky miluju, vždycky jsem milovala a vždycky budu. Děkuju ti za všechno. Děkuju za krásnej život po tvém boku. Díky." plakala. Roztřeseně a co nejjemněji přitiskl svoje rty na její. (Píííííííííííííííííííííííííííííííííííp...)
****
Dne 25.4. zemřela manželka, dcera, vnučka a přítelkyně po dlouhém a vyčerpávajícím boji se zákeřnou chorobou, rakovinou. S Sebou do hrobu si vzala i svoji nenarozenou, pětiměsíční holčičku. Nikdy nezapomeneme!
****
Slzy už dávno oschly pod přívalem čerstvého větru. Hnala se bouřka. Blesky bičovaly oblohu, ale zatím nepršelo. Mladý muž stál zlomeně na mostě a pozoroval je. "Miluju Vás! Obě Vás moc miluju! Slyšíte mě tam nahoře, já to vím!!" Křičel a vítr nesl jeho vyznání až do oblak.
Ne nebylo by správně teď zbaběle skončit. Život jde dál. Týna by si to určitě nepřála…Pro tebe, Kristýnko moje, pro tebe to vydržím. Budeš na mě pyšná, uvidíš!
Říká se, že život začneme žít, až když se nás dotkne smrt. Není to škoda?Čas, který máme je přece omezený...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama